Byl jednou jeden mlynář, který měl tři syny. Pracoval tvrdě celý život, a tak byste si mohli myslet, že zemřel jako bohatý člověk. Ale nestalo se tak. Ve své poslední vůli toho odkázal tak málo, že jeho synové k tomu dělení ani advokáta nezavolali. Mlýn připadl nejstaršímu. Osla dostal druhý syn. A mlyná-řův kocour, prohnaný lišák, připadl nejmladšímu.
"Otec nemohl udělat nic lepšího, když nechal mlýn mně," povídal nejstarší syn, jak stáli před domem a diskutovali o svém dědictví. "Koneckonců jsem byl jeho pravá ruka. Dobře věděl, že budu schopen se o něj starat."
"Jistěže," pravil druhý syn s nuceným nadšením. Doufal totiž, že ho bratr poprosí, aby také zůstal ve mlýně. Pak dodal: "Připouštím, že jsem očekával víc než osla, ale je to užitečné a poslušné zvíře a otec si ho velmi cenil."
"Vím, co si myslíš," řekl starší bratr. "A říkám ano. Ano, můžeš zůstat se mnou. Je tu dost práce pro oba i pro osla."
Bratři si potřásli rukama a oba byli spokojení, že dospěli k takové dohodě.
Nejmladší syn se na ně díval a byl plný závisti. Bylo jasné, že jeho nikdo ne-
požádá, aby zůstal ve mlýně. Musí se teď sám protlouci světem. Ale co bude dělat? Jediné, co měl, byl ten kocour. A on ještě nikdy neslyšel, že by kocour někomu přinesl štěstí!
"Nemám z tebe větší užitek než z pytle mouky," řekl mrzutě, když se kocour lísal a třel o jeho nohu. "Já vím, že jsi mazaný a umíš lovit myši a že to moc nestojí, starat se o tebe. Ale prostě mi k ničemu nebudeš. Musím odejít z mlýna a najít si práci."
Kdyby teď mlynářův syn dobře pozoroval svého kocoura, uviděl by, že má jasně modré oči, a možná by se i podivil, proč ten kocour tolik stojí o jeho společnost.
Kamkoli šel, kocour šel s ním. Jako by se rozhodnul, že mu nic nesmí utéci, ať je to cokoli...
A když mladík párkrát málem šlápl kocourovi na ocas, křiknul na něho zle: "Běž a nech mě být! Už za mnou nechoď!"
"Neposílej mne pryč," řekl kocour - a kupodivu, mlynářův syn nebyl ani trochu překvapen, že mluví.
"Je pravda, že jsem jenom kocour, ale když mi budeš důvěřovat, přinesu ti štěstí."
"Ty že mi přineseš štěstí?" To pomyšlení vypadalo příliš neuvěřitelně. Mladík potřásl hlavou a usednul. Kocour mu hned skočil do klína a pohodlně se uvelebil. Právě v tu chvíli šel kolem druhý syn se svým oslem.
"To je ale smůla, že musíš odejít/' řekl s úšklebkem na tváři.nic jiného ti ani nezbývá. Alespoň, že mas kocoura za společníka," dodal. "Však umí dobře chytat myši..."
"Jistě, mám kocoura," přitakal jeho mladší bratr hořce. "Ale co si s ním mám počít?"
"Třebas ho prodej," zněla odpověď. Být na tvém místě, prodám ho za kůži. Ve městě za něj jistě dostaneš dost. Přemýšlej o tom. Máš snad ještě něco jiného na prodej? Kůže se na trhu prodávají dobře, když jsou v dobrém stavu."
Mlynářův syn vypadal, že o bratrově návrhu přemýšlí. Ale jen co bratr odešel, kocour řekl měkkým vrnivým hla-,To bych nedělal, být na tvém místě. Když mě prodáš, nebudu ti už vůbec k ničemu. Jestli teď slíbíš, že se o mě postaráš a uděláš, co řeknu, pak se i já postarám o tebe a přinesu ti štěstí../'
Kocour mluvil tak naléhavě a vážně, že mu mlynářův syn začínal věřit. Chvíli na kocoura hleděl a pak se zeptal: "Co tedy ode mne chceš?"
"Není toho mnoho," odpověděl kocour. "Nejprve bych chtěl vysoké boty. Potom mi budeš smět říkat Kocour v botách. Za druhé bych chtěl pytel."
"Možná, že bych mohl utratit zbytek peněz za boty pro tebe," řekl mladík. "A pokud se pytle týče - nu, ten dostanu ve mlýně."
"Ujednáno," zavrněl kocour a tvářil se velice samolibě.
Ještě téhož dne šel mlynářův syn na trh a utratil většinu svých úspor za parádní kožené boty. Kocourovi se tak líbily, že si je hned natáhnul. Pochvaloval si: "Padnou mi bezvadně. Jsou přesně takové, jaké jsem chtěl."
"Doufám," odvětil jeho pán hlasem plným pochyb. Už začínal přemýšlet, zda bylo moudré věřit tomu kocourovi. Pak dodal trochu veseleji: "A tady je tvůj pytel. Alespoň ten mě nic nestál.
čemu ti bude?"
"Pomoz mi jej naplnit sladkými otrubami," poručil Kocour v botách.
"Pak se vydám na cestu, abych tě učinil bohatým, pane. Čím dříve začnu, tím lépe!"
"Souhlasím," ,kývnul mlynářův "Nebudu se tě pll^co zamýšlíš dfilt s
tím pytlem otrub, ani kam se s ním vydáš."
"Otec nemohl udělat nic lepšího, když nechal mlýn mně," povídal nejstarší syn, jak stáli před domem a diskutovali o svém dědictví. "Koneckonců jsem byl jeho pravá ruka. Dobře věděl, že budu schopen se o něj starat."
"Jistěže," pravil druhý syn s nuceným nadšením. Doufal totiž, že ho bratr poprosí, aby také zůstal ve mlýně. Pak dodal: "Připouštím, že jsem očekával víc než osla, ale je to užitečné a poslušné zvíře a otec si ho velmi cenil."
"Vím, co si myslíš," řekl starší bratr. "A říkám ano. Ano, můžeš zůstat se mnou. Je tu dost práce pro oba i pro osla."
Bratři si potřásli rukama a oba byli spokojení, že dospěli k takové dohodě.
Nejmladší syn se na ně díval a byl plný závisti. Bylo jasné, že jeho nikdo ne-
požádá, aby zůstal ve mlýně. Musí se teď sám protlouci světem. Ale co bude dělat? Jediné, co měl, byl ten kocour. A on ještě nikdy neslyšel, že by kocour někomu přinesl štěstí!
"Nemám z tebe větší užitek než z pytle mouky," řekl mrzutě, když se kocour lísal a třel o jeho nohu. "Já vím, že jsi mazaný a umíš lovit myši a že to moc nestojí, starat se o tebe. Ale prostě mi k ničemu nebudeš. Musím odejít z mlýna a najít si práci."
Kdyby teď mlynářův syn dobře pozoroval svého kocoura, uviděl by, že má jasně modré oči, a možná by se i podivil, proč ten kocour tolik stojí o jeho společnost.
Kamkoli šel, kocour šel s ním. Jako by se rozhodnul, že mu nic nesmí utéci, ať je to cokoli...
A když mladík párkrát málem šlápl kocourovi na ocas, křiknul na něho zle: "Běž a nech mě být! Už za mnou nechoď!"
"Neposílej mne pryč," řekl kocour - a kupodivu, mlynářův syn nebyl ani trochu překvapen, že mluví.
"Je pravda, že jsem jenom kocour, ale když mi budeš důvěřovat, přinesu ti štěstí."
"Ty že mi přineseš štěstí?" To pomyšlení vypadalo příliš neuvěřitelně. Mladík potřásl hlavou a usednul. Kocour mu hned skočil do klína a pohodlně se uvelebil. Právě v tu chvíli šel kolem druhý syn se svým oslem.
"To je ale smůla, že musíš odejít/' řekl s úšklebkem na tváři.nic jiného ti ani nezbývá. Alespoň, že mas kocoura za společníka," dodal. "Však umí dobře chytat myši..."
"Jistě, mám kocoura," přitakal jeho mladší bratr hořce. "Ale co si s ním mám počít?"
"Třebas ho prodej," zněla odpověď. Být na tvém místě, prodám ho za kůži. Ve městě za něj jistě dostaneš dost. Přemýšlej o tom. Máš snad ještě něco jiného na prodej? Kůže se na trhu prodávají dobře, když jsou v dobrém stavu."
Mlynářův syn vypadal, že o bratrově návrhu přemýšlí. Ale jen co bratr odešel, kocour řekl měkkým vrnivým hla-,To bych nedělal, být na tvém místě. Když mě prodáš, nebudu ti už vůbec k ničemu. Jestli teď slíbíš, že se o mě postaráš a uděláš, co řeknu, pak se i já postarám o tebe a přinesu ti štěstí../'
Kocour mluvil tak naléhavě a vážně, že mu mlynářův syn začínal věřit. Chvíli na kocoura hleděl a pak se zeptal: "Co tedy ode mne chceš?"
"Není toho mnoho," odpověděl kocour. "Nejprve bych chtěl vysoké boty. Potom mi budeš smět říkat Kocour v botách. Za druhé bych chtěl pytel."
"Možná, že bych mohl utratit zbytek peněz za boty pro tebe," řekl mladík. "A pokud se pytle týče - nu, ten dostanu ve mlýně."
"Ujednáno," zavrněl kocour a tvářil se velice samolibě.
Ještě téhož dne šel mlynářův syn na trh a utratil většinu svých úspor za parádní kožené boty. Kocourovi se tak líbily, že si je hned natáhnul. Pochvaloval si: "Padnou mi bezvadně. Jsou přesně takové, jaké jsem chtěl."
"Doufám," odvětil jeho pán hlasem plným pochyb. Už začínal přemýšlet, zda bylo moudré věřit tomu kocourovi. Pak dodal trochu veseleji: "A tady je tvůj pytel. Alespoň ten mě nic nestál.
čemu ti bude?"
"Pomoz mi jej naplnit sladkými otrubami," poručil Kocour v botách.
"Pak se vydám na cestu, abych tě učinil bohatým, pane. Čím dříve začnu, tím lépe!"
"Souhlasím," ,kývnul mlynářův "Nebudu se tě pll^co zamýšlíš dfilt s
tím pytlem otrub, ani kam se s ním vydáš."
Kocour v botách odběhl, právě když se v dohledu objevil králův kočár. Abyste věděli, král nebyl jenom dobromyslný chlapík. Byl taky dost chamtivý. A ze všeho nejvíce si dělal starosti, aby si jeho dcera, krásná princezna, vzala někoho velmi urozeného a bohatého.
Mladíka za živý svět nenapadlo, jak by ho tato činnost mohla učinit bohatým. A tak kocourovi ani nepopřál hodně štěstí. Vydal se hledat nějakou chatrč, kde by snad našel útulek.
"Půjdu do lesa a budu tam lovit."
Mezitím kocour, pytel přes rameno, vykročil do lesa. A aby vyzkoušel pořádně své parádní boty, vrhal se do všech kopřiv a ostružin, co jich jen potkal cestou. Došel až k místu, na kterém, jak věděl, jsou spousty vypasených mladých králíků. Nastražil otevřený pytel na zem a pevně chytil tlapkou provázek, kterým se pytel utahoval. Pak si lehnul vedle a předstíral, že spí. Z pytle se linula sladká a lákavá vůně otrub.
Za chviličku přihopkal mladý hloupý králíček, který se ještě nenaučil dávat na sebe pozor. Zavětřil otruby, a protože byl velmi nenažraný, vhopkal za nimi do pytle. Kocour ležel docela klidně, dokud králík nebyl opravdu uvnitř. Pak najednou zvednul tlapku, škubnul a pytel stáhnul. Králík zůstal uvnitř.
Ležel vedle pytle a předstíral, že spí.
Pro hloupého nenažraného králíka to znamenalo konec. Pro Kocoura v botách to byl teprve začátek jeho cesty do paláce. Věděl totiž, že král zbožňuje králičí pirožky.
"Půjdu do lesa a budu tam lovit."
Mezitím kocour, pytel přes rameno, vykročil do lesa. A aby vyzkoušel pořádně své parádní boty, vrhal se do všech kopřiv a ostružin, co jich jen potkal cestou. Došel až k místu, na kterém, jak věděl, jsou spousty vypasených mladých králíků. Nastražil otevřený pytel na zem a pevně chytil tlapkou provázek, kterým se pytel utahoval. Pak si lehnul vedle a předstíral, že spí. Z pytle se linula sladká a lákavá vůně otrub.
Za chviličku přihopkal mladý hloupý králíček, který se ještě nenaučil dávat na sebe pozor. Zavětřil otruby, a protože byl velmi nenažraný, vhopkal za nimi do pytle. Kocour ležel docela klidně, dokud králík nebyl opravdu uvnitř. Pak najednou zvednul tlapku, škubnul a pytel stáhnul. Králík zůstal uvnitř.
Ležel vedle pytle a předstíral, že spí.
Pro hloupého nenažraného králíka to znamenalo konec. Pro Kocoura v botách to byl teprve začátek jeho cesty do paláce. Věděl totiž, že král zbožňuje králičí pirožky.
"Přinesl jsem vykrmeného králická, Vaše Výsosti," řekl, když mu byl povolen vstup ke králi. Bude z něj výborný piroh nebo guláš."
"Óó, jak milé!" zvolal král, který měl toto jídlo hrozně rád. "A kdo tě poslal s takovým nádherným dárkem, smím-li vědět?"
"Markýz z Karabasu, můj pane," odpověděl Kocour v botách a pomyslel si, že opravdu vymyslel skvělé jméno.
"Vyřiď mu tedy tisíceré díky," řekl král s blahosklonným úsměvem.Po celý měsíc přicházel kocour pravidelně do paláce a vždycky nesl dárek pro krále. Někdy to byl králík, jindy ba-žant nebo koroptev. A ovšem - kdykoli se potěšený král otázal, kdo posílá takové milé dárky, kocour odpověděl: "Markýz z Karabasu!"
Kocour také od služebníků brzy vyzvěděl, že král má krásnou dceru a že s ní jezdí na vyjížďky kočárem.
"Chci, abys udělal přesně to, co ti povím," řekl jednoho dne svému pánovi.
"Co chceš, abych udělal?" ptal se mladík zvědavě.
"Půjdeš k řece a budeš se v ní koupat na místě, které ti ukážu."
"Tak dobrá!" souhlasil kocourův pán a následoval ho k řece. Ještě ani nebyl ve vodě, když kocour rychle ukryl jeho roztrhané staré šaty pod velký kámen a usadil se, aby čekal na královský kočár. Když se konečně kočár blížil, kocour začal křičet, co mohl: "Pomoc! Pomoc! Můj vznešený pán, Markýz z Karabasu, se topí! Zachraňte ho! Zachraňte ho!"
Díky kocourovi král dobře znal jméno Markýz z Karabasu. Když uslyšel úzkostlivý kocourův křik o pomoc a uviděl v řece mladého muže, dal ihned zastavit kočár a svým dvěma lokajům poručil, ať vznešeného pána vytáhnou.
"Můj bože!" zvolal král, když byl mly-nářův syn v bezpečí. "To bylo obrovské štěstí, že jsem tudy jel!"
"Dovolíte-li, Vaše Veličenstvo," šeptal mu kocour do ouška, "mému vznešenému pánovi kdosi ukradl šaty. Mohl byste snad poslat pro jiné do paláce? Jinak by totiž..."
"Ó, zajisté," přitakal král. A poslal své sluhy do paláce s rozkazem, ať pro mladíka přinesou Jty nejkrásnější šaty.Když se mlynářův syn oblékl do vypůjčených šatů, každým coulem vypadal jako pán. Král ho vlídně pozval, ať nasedne do kočáru.
Jakmile Kocour v botách uviděl svého pána, jak sedí vedle krásné princezny, spěchal dál po cestě.
Až dosud vycházel plán zcela podle jeho představ. Ale muselo se toho zařídit ještě mnohem více!
Kocour v botách běžel tak rychle, že téměř přehlédnul dva nádeníky, kteří pracovali u cesty. Ti dva vesničané s úžasem civěli na kocoura v botách a jejich překvapení ještě vzrostlo, když se zastavil a hrozivě na ně pohlédl. Pak řekl, prskaje: "Víte, komu patří celá ta země za vámi? Všechny ty lesy a pole?"
"Jistě, pane," řekl jeden. "Patří našemu pánovi."
"Kdepak!" naježil se kocour."Patří Markýzi z Karabasu! A když tudy poje-
de král, musíte mu to tak říci. Jestli ne, vrátím se a roztrhám vás na cucky!"
To bylo pro oba čeledíny trochu moc. Když viděli kocourovy vyceněné zuby a jeho dlouhé ostré drápy, slavnostně mu slíbili, že udělají, co chce.
"Óó, jak milé!" zvolal král, který měl toto jídlo hrozně rád. "A kdo tě poslal s takovým nádherným dárkem, smím-li vědět?"
"Markýz z Karabasu, můj pane," odpověděl Kocour v botách a pomyslel si, že opravdu vymyslel skvělé jméno.
"Vyřiď mu tedy tisíceré díky," řekl král s blahosklonným úsměvem.Po celý měsíc přicházel kocour pravidelně do paláce a vždycky nesl dárek pro krále. Někdy to byl králík, jindy ba-žant nebo koroptev. A ovšem - kdykoli se potěšený král otázal, kdo posílá takové milé dárky, kocour odpověděl: "Markýz z Karabasu!"
Kocour také od služebníků brzy vyzvěděl, že král má krásnou dceru a že s ní jezdí na vyjížďky kočárem.
"Chci, abys udělal přesně to, co ti povím," řekl jednoho dne svému pánovi.
"Co chceš, abych udělal?" ptal se mladík zvědavě.
"Půjdeš k řece a budeš se v ní koupat na místě, které ti ukážu."
"Tak dobrá!" souhlasil kocourův pán a následoval ho k řece. Ještě ani nebyl ve vodě, když kocour rychle ukryl jeho roztrhané staré šaty pod velký kámen a usadil se, aby čekal na královský kočár. Když se konečně kočár blížil, kocour začal křičet, co mohl: "Pomoc! Pomoc! Můj vznešený pán, Markýz z Karabasu, se topí! Zachraňte ho! Zachraňte ho!"
Díky kocourovi král dobře znal jméno Markýz z Karabasu. Když uslyšel úzkostlivý kocourův křik o pomoc a uviděl v řece mladého muže, dal ihned zastavit kočár a svým dvěma lokajům poručil, ať vznešeného pána vytáhnou.
"Můj bože!" zvolal král, když byl mly-nářův syn v bezpečí. "To bylo obrovské štěstí, že jsem tudy jel!"
"Dovolíte-li, Vaše Veličenstvo," šeptal mu kocour do ouška, "mému vznešenému pánovi kdosi ukradl šaty. Mohl byste snad poslat pro jiné do paláce? Jinak by totiž..."
"Ó, zajisté," přitakal král. A poslal své sluhy do paláce s rozkazem, ať pro mladíka přinesou Jty nejkrásnější šaty.Když se mlynářův syn oblékl do vypůjčených šatů, každým coulem vypadal jako pán. Král ho vlídně pozval, ať nasedne do kočáru.
Jakmile Kocour v botách uviděl svého pána, jak sedí vedle krásné princezny, spěchal dál po cestě.
Až dosud vycházel plán zcela podle jeho představ. Ale muselo se toho zařídit ještě mnohem více!
Kocour v botách běžel tak rychle, že téměř přehlédnul dva nádeníky, kteří pracovali u cesty. Ti dva vesničané s úžasem civěli na kocoura v botách a jejich překvapení ještě vzrostlo, když se zastavil a hrozivě na ně pohlédl. Pak řekl, prskaje: "Víte, komu patří celá ta země za vámi? Všechny ty lesy a pole?"
"Jistě, pane," řekl jeden. "Patří našemu pánovi."
"Kdepak!" naježil se kocour."Patří Markýzi z Karabasu! A když tudy poje-
de král, musíte mu to tak říci. Jestli ne, vrátím se a roztrhám vás na cucky!"
To bylo pro oba čeledíny trochu moc. Když viděli kocourovy vyceněné zuby a jeho dlouhé ostré drápy, slavnostně mu slíbili, že udělají, co chce.

Obr se znovu zachechtal. "Nu, proč ne!" A už tu byla uprostřed komnaty malá šedá myška!
Kocour v botách se uličnicky usmál. Pak skočil - a bylo po myšce. A byl to i konec starého obra, který se příliš vytahoval.Teď měl kocour zámek pro sebe a utíkal do hodovní síně přesvědčit se, že je prostřeno a že jsou tu pokrmy vhodné pro královskou hostinu.
Pak vyčkával u vrat zámku, a když se objevil králův kočár, křičel z plných plic: "Vítejte, Vaše urozené Veličenstvo, do zámku Markýze z Karabasu!"
"Velkolepé! Prostě úžasné!" zvolal král, když vystoupil z kočáru a viděl, jak nádherný je zámek. "Přesně to jsem očekával," pomyslel si.
V dobrém rozpoložení se kocoura zeptal, zda dostanou nějaké občerstvení."Jistě, Vaše Výsosti," odpověděl kocour, dobře věda, že obr měl velmi dobře zásobenou spíž. "I když Vás můj pán neočekával, je dostatek jídla i pití."
"To je dobrá zpráva," řekl s povděkem král. Po té dlouhé vyjížďce začínal být vyhládlý. "Veď nás, milý kocoure! Tvůj pán smí nastavit rámě mé dceři."
Musí se přiznat, že návštěva v paláci byla ohromným úspěchem. Mlynářův syn byl neobvykle tichý, možná proto, že se do princezny velice zamiloval.
Aspoň král si to myslel. A tajně do dcery šťouchnul, aby věděla, že bude mít jeho požehnám, kdyby se snad náhodou také zamilovala.
"Co abychom se vrátili do mého paláce?" navrhnul král nakonec. "Chtěl bych markýze představit královně. Možná, že se ho bude chtít na něco zeptat.
Jakmile to Kocour uslyšel, věděl, že má vyhráno. Přinesl svému pánovi štěstí. To byla pravda pravdoucí!
Téhož dne, když seděli u večeře, ptala se královnalida jejich host je zadán.Na to mohl mlynářův syn popravdě říci, že ne.
A zanedlouho byla svatba princezny a nejmladšího mlynářova syna. Kocour dostal na svatbu nové vysoké boty, které se mu hodily k očím.
Jeho domovem teď byl palác. A jak šly měsíce, stal se velice oblíbeným cle-
něm u dvora. Dvorní dámy ho rozmazlovaly a dávaly mu speciálně připravené pokrmy, třeba kuře se šlehačkovou omáčkou.
Není divu, že Kocour v botách byl nejspokojenější ze všech koček na světě! Není divu, že předl celý den! Přinesl štěstí svému pánovi a zároveň i sobě.
Kocour v botách se uličnicky usmál. Pak skočil - a bylo po myšce. A byl to i konec starého obra, který se příliš vytahoval.Teď měl kocour zámek pro sebe a utíkal do hodovní síně přesvědčit se, že je prostřeno a že jsou tu pokrmy vhodné pro královskou hostinu.
Pak vyčkával u vrat zámku, a když se objevil králův kočár, křičel z plných plic: "Vítejte, Vaše urozené Veličenstvo, do zámku Markýze z Karabasu!"
"Velkolepé! Prostě úžasné!" zvolal král, když vystoupil z kočáru a viděl, jak nádherný je zámek. "Přesně to jsem očekával," pomyslel si.
V dobrém rozpoložení se kocoura zeptal, zda dostanou nějaké občerstvení."Jistě, Vaše Výsosti," odpověděl kocour, dobře věda, že obr měl velmi dobře zásobenou spíž. "I když Vás můj pán neočekával, je dostatek jídla i pití."
"To je dobrá zpráva," řekl s povděkem král. Po té dlouhé vyjížďce začínal být vyhládlý. "Veď nás, milý kocoure! Tvůj pán smí nastavit rámě mé dceři."
Musí se přiznat, že návštěva v paláci byla ohromným úspěchem. Mlynářův syn byl neobvykle tichý, možná proto, že se do princezny velice zamiloval.
Aspoň král si to myslel. A tajně do dcery šťouchnul, aby věděla, že bude mít jeho požehnám, kdyby se snad náhodou také zamilovala.
"Co abychom se vrátili do mého paláce?" navrhnul král nakonec. "Chtěl bych markýze představit královně. Možná, že se ho bude chtít na něco zeptat.
Jakmile to Kocour uslyšel, věděl, že má vyhráno. Přinesl svému pánovi štěstí. To byla pravda pravdoucí!
Téhož dne, když seděli u večeře, ptala se královnalida jejich host je zadán.Na to mohl mlynářův syn popravdě říci, že ne.
A zanedlouho byla svatba princezny a nejmladšího mlynářova syna. Kocour dostal na svatbu nové vysoké boty, které se mu hodily k očím.
Jeho domovem teď byl palác. A jak šly měsíce, stal se velice oblíbeným cle-
něm u dvora. Dvorní dámy ho rozmazlovaly a dávaly mu speciálně připravené pokrmy, třeba kuře se šlehačkovou omáčkou.
Není divu, že Kocour v botách byl nejspokojenější ze všech koček na světě! Není divu, že předl celý den! Přinesl štěstí svému pánovi a zároveň i sobě.
