Turecká země není tak blízko, aby tam chodili vandrovníci po vejletě. To ne. Ale co mládenců z naší země vědělo o Turecku a Turcích svý, to by bylo na dlouhý počítání. To jo. Vojna s Turkem se táhla léta a nikdo nikdá nevěděl, kolik vojáků z ty dlouhý řady, co jich odešlo bojovat za císaře pána, se ještě vrátí zpátky domů.
S takovou odešel na Turka i náš Jindřich. To se ví, že v tom měl prsty ten jeden zpropadenej zámeckej pán. Když se mu nepovedlo dostat holku ze mlejna
povídačkama o hedvábným životě
na panským, dal mladýho mlynáře Jindřicha
lapit verbířema, a ten musel do vojny
chtěl - nechtěl.
Tehda už byla na světě malá Terinka. Mrně
pěkný, celý do táty a způli do mámy, no
radost bylo na ni jenom kouknout. To se ví,
že by si byl ty radosti táta rád užíval, ale
z vojska už cesta nevedla.
Sotvaže císařská pěchota dorazila za humna,
hrnul se zámeckej pán do mlejna. A v novým
převlečení, na to on byl. Na hlavě bílou
čepici, žlutý kalhoty a kolem krku červenej
šátek. No, krajánek k pohledání! Všichni
ve mlejně z něj měli šprťouchlata, každej mlynářskej poznal, že ten nažehlenej panák žádnej krajánek není a nebude, i kdyby si na sebe natáh třeba pytel od hrubýho mletí. Převlečené) zámeckej pán dělal, co moh, i co nikdá nedělal. Tahal se s pytlema, motal se po mlejnici s koštětem, překážel vodníkovi při spouštění stavidla, dokonce našemu čertíkovi kibicoval do mletí, ale všecko darmo. Když ho pak Eliška pro ten špás poslala vykydat hnůj po koze, sám už to hraní na krajánka nevydržel. Šel s pravdou -kterou všichni kolem dávno znali - ven, a chtěl tu stát před všema zase jako zámeckej
pán. A znovu to zkoušel na naši Elišku s těma sladkejma řečma o přenáramným životě na zámku. Dokonce i malou Terinku by si přej mohla s sebou vzít, že se tam o ni chůvy postarají.
Tak tohle bylo něco pro mlynářskou holku! Tady už rybník přetek přes hráz a celej zámeckej pán jel ze mlejna kalupem jako ta divoká voda.
To už se z pohádky moc neví, ale já jsem dobře slyšel, jak se v tom kalupu stačil ještě zastavit a vybafnout po Elišce jedovatě: "Kdoví, jestli se ti ten tvůj Jindřich z Turka vůbec vrátí. A když, tak určité ne sám. Přivede si domů ňákou Turkyni, protože na tebe už dávno zapomněl." Takovou měl zlobu, až z toho sám zapomněl mluvit spisovné. Jestli na tu mou holku neplatily předtím žádný panský sliby, to hloupý plácnutí se jí ňák usadilo v hlavě. Naoko dělala, že ne, ale hlavou se jí honily všelijaký myšlenky. Až se někdy zdálo, že by se snad nejraději za Jindrou do ty turecký země pustila, aby si to tam s téma Turkyněma vyřídila. Ještě štěstí, že mě napadlo požádat o radu a o pomoc moudrou babičku. Ne, spíš než babička to byla naše známá čarodějnice, ale jako taková se dovedla snadno na moudrou stařenku přeonačit. Kromě malý Terinky to byla jediná ženská kolem našeho mlejna, a tak hned věděla, co se v Elišce děje a nemusela jít pro moudrou radu daleko. "Něco té povím, holka," řekla tenkrát Elišce, "a ty si to potom sama přeber." A řekla jí něco, čemu jsem já, jako mužskej, ani dvakrát moc nerozuměl. Něco o tom, že některý dva jsou si někdy blízko a přitom jsou daleko, a jiný dva jsou si zase daleko a přitom jsou blízko. A nakonec, když se ty dva mají rádi jako Eliška s Jindřichem, že je ňáký hloupý řeči nemůžou nikdy rozdělit, protože musí věřit jeden druhýmu, a ne ňákýmu uraženýmu navoněnýmu budižkničemovi. Tomu jsem už rozuměl víc. Ale hlavně tomu, co babička řekla, porozuměla Eliška, přestala si to povídat', a zase bylo všecko jako dřív a naše pohádka se mohla dočkat dobrýho konce. Jindřich se iednoho krásnýho dne vrátil z turecký země zpátky domů do mlejna žívej a zdravej. A bez Turky ně.
Dobře ta naše pohádka skončila. Ale stejně. Ještě před tím dobrým koncem, když Eliška sama seděla večer nad kolíbkou a zpívala malej Terince kolíbačku na dobrou noc, kapka ouzkosti z toho, co si Jinřich tak sám v ty daleký turecký zemi počíná, v ní zůstala. To víte, i když je holka mlynářova dcera, je to nakonec přece jenom ženská...
S takovou odešel na Turka i náš Jindřich. To se ví, že v tom měl prsty ten jeden zpropadenej zámeckej pán. Když se mu nepovedlo dostat holku ze mlejna
povídačkama o hedvábným životě
na panským, dal mladýho mlynáře Jindřicha
lapit verbířema, a ten musel do vojny
chtěl - nechtěl.
Tehda už byla na světě malá Terinka. Mrně
pěkný, celý do táty a způli do mámy, no
radost bylo na ni jenom kouknout. To se ví,
že by si byl ty radosti táta rád užíval, ale
z vojska už cesta nevedla.
Sotvaže císařská pěchota dorazila za humna,
hrnul se zámeckej pán do mlejna. A v novým
převlečení, na to on byl. Na hlavě bílou
čepici, žlutý kalhoty a kolem krku červenej
šátek. No, krajánek k pohledání! Všichni
ve mlejně z něj měli šprťouchlata, každej mlynářskej poznal, že ten nažehlenej panák žádnej krajánek není a nebude, i kdyby si na sebe natáh třeba pytel od hrubýho mletí. Převlečené) zámeckej pán dělal, co moh, i co nikdá nedělal. Tahal se s pytlema, motal se po mlejnici s koštětem, překážel vodníkovi při spouštění stavidla, dokonce našemu čertíkovi kibicoval do mletí, ale všecko darmo. Když ho pak Eliška pro ten špás poslala vykydat hnůj po koze, sám už to hraní na krajánka nevydržel. Šel s pravdou -kterou všichni kolem dávno znali - ven, a chtěl tu stát před všema zase jako zámeckej
pán. A znovu to zkoušel na naši Elišku s těma sladkejma řečma o přenáramným životě na zámku. Dokonce i malou Terinku by si přej mohla s sebou vzít, že se tam o ni chůvy postarají.
Tak tohle bylo něco pro mlynářskou holku! Tady už rybník přetek přes hráz a celej zámeckej pán jel ze mlejna kalupem jako ta divoká voda.
To už se z pohádky moc neví, ale já jsem dobře slyšel, jak se v tom kalupu stačil ještě zastavit a vybafnout po Elišce jedovatě: "Kdoví, jestli se ti ten tvůj Jindřich z Turka vůbec vrátí. A když, tak určité ne sám. Přivede si domů ňákou Turkyni, protože na tebe už dávno zapomněl." Takovou měl zlobu, až z toho sám zapomněl mluvit spisovné. Jestli na tu mou holku neplatily předtím žádný panský sliby, to hloupý plácnutí se jí ňák usadilo v hlavě. Naoko dělala, že ne, ale hlavou se jí honily všelijaký myšlenky. Až se někdy zdálo, že by se snad nejraději za Jindrou do ty turecký země pustila, aby si to tam s téma Turkyněma vyřídila. Ještě štěstí, že mě napadlo požádat o radu a o pomoc moudrou babičku. Ne, spíš než babička to byla naše známá čarodějnice, ale jako taková se dovedla snadno na moudrou stařenku přeonačit. Kromě malý Terinky to byla jediná ženská kolem našeho mlejna, a tak hned věděla, co se v Elišce děje a nemusela jít pro moudrou radu daleko. "Něco té povím, holka," řekla tenkrát Elišce, "a ty si to potom sama přeber." A řekla jí něco, čemu jsem já, jako mužskej, ani dvakrát moc nerozuměl. Něco o tom, že některý dva jsou si někdy blízko a přitom jsou daleko, a jiný dva jsou si zase daleko a přitom jsou blízko. A nakonec, když se ty dva mají rádi jako Eliška s Jindřichem, že je ňáký hloupý řeči nemůžou nikdy rozdělit, protože musí věřit jeden druhýmu, a ne ňákýmu uraženýmu navoněnýmu budižkničemovi. Tomu jsem už rozuměl víc. Ale hlavně tomu, co babička řekla, porozuměla Eliška, přestala si to povídat', a zase bylo všecko jako dřív a naše pohádka se mohla dočkat dobrýho konce. Jindřich se iednoho krásnýho dne vrátil z turecký země zpátky domů do mlejna žívej a zdravej. A bez Turky ně.
Dobře ta naše pohádka skončila. Ale stejně. Ještě před tím dobrým koncem, když Eliška sama seděla večer nad kolíbkou a zpívala malej Terince kolíbačku na dobrou noc, kapka ouzkosti z toho, co si Jinřich tak sám v ty daleký turecký zemi počíná, v ní zůstala. To víte, i když je holka mlynářova dcera, je to nakonec přece jenom ženská...
