close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Ošklivé kačátko moje skeny...

30. října 2011 v 20:08 |  Pohádky
Photo Sharing and Video Hosting at Photobucket
Kdysi dávno byla jedna kačenka, která se moc těšila, až bude vychovávat své děti. Udělala si hnízdo v rákosí, kousek od statku, kam patřila.
Bylo léto a pole žloutla kukuřicí, dobytek byl pěkně vykrmený a obloha zářila modří. Byl to nádherný čas k založení rodiny a kačenka byla velmi spokojená, když den co den seděla na drahocenných vajíčkách.
Přešel čas. Mláďátka už měla být dávno na světě, ale kachnička pořád ještě seděla na hnízdě. Trošku ji to začínalo nudit. Málokdo ji za tu dobu navštívil. Její hnízdo bylo dobře ukryto, stranou od statku i silnice a dosti daleko od rybníčku.
Přátelé, kteří věděli, že kačenka bude maminkou, byli nejprve velice pozorní. Ale když uplynula předpokládaná doba k vysezení vajíček, začaly je návštěvy unavovat. Bylo jim zatěžko vymyslet pokaždé nové téma ke konverzaci.
Nakonec ji přestali navštěvovat úplně a chudinka kačenka byla stále osamělejší.
"Copak se moje děťátka nikdy nevy-klubou?" ptala se sama sebe znovu a znovu. "Jak dlouho tu ještě budu sedět, zapomenuta všemi přáteli!"
Avšak nikdy ji nenapadlo opustit svá vajíčka. Seděla a seděla, slunce na ni
pražilo a netrpělivé kačence se zdálo, že je to ještě horší, než kdyby nesvítilo vůbec.
Představovala si, jak nádherné by bylo zaplavat si v rybníčku nebo strávit odpoledne klábosením na dvorku. Ale hned nato se těšila, jak bude pyšná, až se doopravdy stane maminkou.
A právě, když přemýšlela, zda ji čeká další den sezení, jedno z vajíček puklo. Pak se ťukání ozvalo znovu a praskla druhá skořápka!
Maminka kačenka - protože teď už si to označení zasloužila - byla u vytržení.
"Konečně, konečně!" říkala si. "Konečně jsem mámou!"
A seděla dál, teď už bez špetky netrpělivosti, a čekala, až prasknou ostatní vajíčka.
Brzy kolem ní švitořilo pět malých káčátek. Všechna byla čilá a zdravá a zvědavá na ten veliký neznámý svět, v němž se ocitla.
"Svět se vám jenom zdá velký a neznámý, moje malá," vysvětlovala jim maminka kachnička, jak seděla na posledním vajíčku. "Zdá se vám veliký, protože svět, který jste právě opustila, byl velmi malý."
Pak vzdychla, protože při pohledu na svých pět čilých dětí už to nemohla vydržet. Toužila vstát a jít s nimi pryč.
Ale copak může opustit své poslední vajíčko? Proč jenom je o tolik větší než ta ostatní? Proč se neotvírá?
V tu chvíli se za ní přišla podívat stará kachna ze dvora. Pochválila vylíhnu-tá káčátka a chtěla vidět i vajíčko, na kterém kačenka ještě seděla.
"Ať se propadnu, jestli to není krůtí vejce!"
"Tomu nevěřím," bránila se maminka kačenka přesvědčeně. "Je sice opravdu
trošku velké a líhnutí mu trvá dlouho, ale uvidíš - bude z něj nejlepší mládě ze všech!"
"Snad máš pravdu," řekla stará kachna. "Doufám, že to tak opravdu bude!"
Trochu znepokojena seděla kačenka dál. A jen co její známá odešla, velké vajíčko náhle prasklo - a objevilo se to nejošklivější stvoření, jaké kdy kačenka viděla!
"To přece nemůže být moje!" vykřikla a zírala s otevřeným zobákem. "Ach, můj bože!"
Ubohé malinké káčátko nebylo ve skutečnosti tak ošklivé, jak se kačenka domnívala. Bylo to jen tím, že se tolik lišilo od svých bratrů a sester. A protože bylo jiné, ostatní si z něj začali dělat legraci, sotva se osvobodilo od skořápky.
Maminka kačenka odvrátila oči od svého nejmladšího a pohlédla na ostatní děti. Jak byly hezké! Jak živé! Samá legrace! Bude pyšná, až je všem. předvede!
"Ano," uznala kačenka, "jsou všechny dočista po tatínkovi - to jest, až na jedno." Pomyslela na to, co jí řekla stará kachna. Došla ale k názoru, že je to naprostý nesmysl, aby vyseděla krůtí vejce. Nikdy o ničem takovém neslyšela.
"Bude z něho ten nejlepší kačer," říkala si. "Je to moje dítě a hned se s ním půjdu pochlubit na dvůr. Jestli mi ho ostatní schválí, nemám se čeho bát."
Přála si, aby otec jejích dětí byl nablízku. Ale po pravdě řečeno, zanedbával ji celou dobu, co seděla na vajíčkách, a ona se bála, že o svou rodinu již ztratil zájem úplně.
Rozhodným "Kvak! Kvak!" svolala své děti a vydala se s nimi do statku.
A jak se tak kolébala, děti se seřadily za ní a vypadaly jako opeřené zlaté míčky na řetízku - všechny, kromě jednoho. Jedno bylo bezvýrazně šedé a ona se již starala o budoucnost toho svého nejmladšího.
Sluníčko hřálo. Byl nádherný den na procházku a cestou kolem rybníčku kachnička dočista zapomněla na své starosti.
Dvě z jejích sester na ni už čekaly. A jak před nimi kačenka předváděla své děti, jedna z nich upřela oči na ošklivé káčátko.
"Propánakrále!" zakvákala. "To přece není tvoje?"
itě je!" tvrdila maminka kačenka. "Připouštím, že není jako jeho bratři a sestry, ale je to můj syn - a já jsem na něj pyšná," řekla, protože to byla maminka jaksepatří.
V tu chvíli se k nim připletla dvě nezvedená prasátka. Poskakovala kolem a trousila nelichotivé poznámky o tom divném ošklivém káčátku, až se jeho malí bratříčci začali zlomyslně hihňat.
Chudák maminka! Přála si milovat všechny své děti stejně, ale přece trošku pochybovala, jestli to šedé mládě vůbec je káčátko.
A tak raději své děti svolala. "Jdeme k vodě," řekla. Věděla, že pokud její
ošklivé káčátko je opravdu krůtí mládě, nebude umět plavat!
Photo Sharing and Video Hosting at Photobucket
Pět dětí skočilo do vody a bezstarostně plavalo. A s nimi plavalo i ošklivé káčátko. Bylo ve vodě zrovna tak doma jako jeho sourozenci!
Maminka kačenka měla radost. Teď věděla docela určitě, že její nejmladší není krůtí dítě, protože krocani plavat neumí.
A šla zpátky na dvorek, aby svoji rodinku představila nejstarší a nejváženější kachně - Vévodkyni. Ta musela schválit každé nově vyklubané kuřátko.
"Nechceme tě tady!" zasyčela jedna z dospělých kachen. "Zmiz odsud!"
"Otřepejte se a netočte nohy dovnitř!" radila maminka svým dětem, když se připravovaly na přehlídku. "Tolik si přeji, abyste udělaly dobrý dojem!"
Ale běda! Ošklivé káčátko zkouškou neprošlo. Vévodkyně prohlásila, že na rozdíl od ostatních se nepovedlo, a ošklivě ho štípla - protože když se jí cokoliv nelíbilo, byla zlomyslná.
Maminka kačenka byla zklamaná. Neuklidnilo ji ani, když jí Vévodkyně řekla: "Ostatní tvoje děti jsou hezké, ale o tvém nejmladším nemohu říci nic dobrého. Zdá se mi, jako by tady vůbec nepatřil. Jeho vzhled mě pohoršuje!" Být takhle veřejně odsouzen Vévodkyní bylo to nejstrašnější, co se komukoli na dvorku mohlo stát.
Maminka kačenka sklonila hlavu a přála si, aby se nikdy nenarodila. A ubohé ošklivé šedé káčátko, které si dobře načechralo peří a nezapomnělo otočit nohy ven, nerozumělo, proč u zkoušky neprošlo.
Také se hrozně stydělo a přálo si schovat se někde daleko, než ten poprask přejde.
Avšak bylo ještě mnohem hůř. Teď, když ho Vévodkyně odsoudila, stalo se ošklivé káčátko terčem posměchu všech ostatních ptáků a ani jeho maminka se mu neodvážila pomoci.
Jeho tety a strýcové se k němu obrátili zády a některé hodně mrzuté slepice ho pronásledovaly přes celý dvůr.
Jak jen se bálo, když se pokoušelo vyhnout jejich klovancům!
"Nechceme tě tady," zasyčela jedna z nich. "Jsi hanbou pro všechnu zdejší drůbež. Zmiz!"
První týden na statku byl pro ubohé káčátko utrpením. Kamkoli se vydalo, útočili na něj. Dokonce i jeho sourozenci, kteří ho snad mohli mít trochu rádi, ho škádlili a dělali si z něj legraci.
"Nepatříš k nám," říkali mu. "Jsi nemotorné a ošklivé a stydíme se za tebe -dokonce i tvoje matka se stydí - tak proč neodejdeš a nenecháš nás na pokoji?"
Ubohé káčátko se bránilo, jak umělo, ale u nikoho nenašlo zastání. Zvláště slepice ho nesnášely.
Nakonec to už nemohlo vydržet. Rozhodlo se utéci. Počkalo si na setmění a utíkalo, utíkalo! Pak přeletělo přes plot a ocitlo se u velké bažiny, kde bydlely divoké kachny. Tam zůstalo ležet celou noc, zarmoucené a plné obav.
Příštího dne brzy zrána pozvaly krásné divoké kachny malé káčátko, aby si s nimi zaplavalo po širé hladině.
Káčátko nenašlo u nikoho zastání, zvláště slepice ho nesnášely.Ale brzy si z něj také začaly dělat legraci. "Kdo vůbec jsi?" zeptala se jedna. "Nikdy jsem ještě neviděla takovou malou zrůdu!"
Káčátko dělalo, že neslyší. Pokoušelo se být co nejmilejší a otázalo se, zda by s divokými kachnami nemohlo zůstat.
"Můžeš zůstat, jestli chceš," řekly mu ony nezdvořile, "jen když tě nenapadne přiženit se do naší rodiny."
.Velký kačer, který se k hejnu připojil, se tvářil nadmíru povýšeně a jen potřásal hlavou nad ubohým káčátkem.
Divoké kachny se chystaly k odletu. Jak se zvedaly z vody, ozvala se rána a dvě z nich padly mrtvé do močálu.
Vyděšené ošklivé káčátko se ukrylo v rákosí, když najednou se objevil obrovský čmuchající pes. Káčátko div neumřelo strachy, ale pes mu neublížil. Místo toho popadnul jednu z mrtvých kachen a odnesl ji z močálu.
Káčátko se celé třáslo a pozorovalo velikého psa, jak nese tu mrtvou kachnu muži s puškou a pokládá mu ji k nohám. Avšak ten muž s puškou nebyl spokojen s jednou kachnou a znovu namířil.
Pif! Paf! A jiná kachna, se kterou káčátko ještě před chviličkou mluvilo, padala vzduchem.
"To je strašlivé!" myslilo si a přitisklo se ještě více do rákosí. "Klidně mohli zabít mě! Tohle není dobré místo. Nemohu tady zůstat."
Ale čekalo ještě hodně dlouho, než se odvážilo přejít bažinu. Šlo celý den, až konečně došlo k chatrči.Chatrč byla rozbitá, mela staré vilda-vé dveře a díry ve střeše. Ale ošklivé káčátko si pomyslelo, že by se tam mohlo schovat na noc, a vklouzlo dovnitř jednou z mnoha škvír ve dveřích.
Jak vděčné bylo, že nalezlo útulek! Jenže chatrč nebyla prázdná; bydlela v ní stařena s kočkou a slepicí.
Kočka se jmenovala Soňa, a kdykoli k ní stařena promluvila, nahrbila se a předla. Slepice se jmenovala Krátkonož-ka, protože měla velice krátké nohy.
Stařena je obě milovala, ale slepici měla raději nežli kočku, protože slepice jí snášela dobrá vajíčka, která pak stařena jedla na snídani.
Káčátko se vplížilo do tmavého koutku a zpočátku si ho nikdo nevšímal. Tak zavřelo očka a myslilo na ty do-mýšlivé kachny, které jí říkaly zrůdo, a na zlého psa, který si ho ani nevšimnul.
"Možná," myslelo si, "možná se mě pes ani dotknout nechtěl, protože jsem tak škaredé! Je to docela možné!" Povzdychlo si a ne poprvé si přálo, aby se vůbec nebylo narodilo.
Zanedlouho zažehla stařena svíčku a postavila ji na stůl. Její mihotající se světýlko prozradilo ihned, že má návštěvníka. Stařena pohlédla na šedé káčátko krčící se v koutku a řekla: "Copak je tohle?"
Neviděla dobře a myslela si, že káčátko je kachna, která se k ní zatoulala.
Kdykoli stařena promluvila a usmála se, kočka Soňa předla a slepice Krátko-nožka hlasitě kdákala, a tak žena říkala vylekanému káčátku: "Líbíš se jim, to je
jisté. A mne se líbíš taky, protože teď budu mívat k večeři kachní vejce."
Takto bylo káčátko přivítáno v chatrči a stařena mu slíbila, že ho během třítýdenní zkušební lhůty bude krmit dvakrát denně.
Příštího rána se káčátko seznámilo s kočkou a slepicí.
Kočka mu řekla, že ona je pánem domu a že ji musí ve všem poslouchat. A slepice mu řekla, že zná všechno na světě a že jí nikdy nesmí odporovat.
Ošklivé káčátko jim zase vyprávělo o dvorku plném drůbeže, o bažině a o loveckém psu. Ale kočku vyprávění brzy znavilo a slepice řekla, že ten příběh je moc nudný.
"Umíš snášet vajíčka?" ptala se náhle.
A káčátko řeklo: "Ne! Je to nějak důležité?"
"To je velmi důležité," odpověděla slípka. "Však na to samo brzy přijdeš..."
"Umíš příst a nahrbit hřbet?" ptala se zase kočka.
A káčátko řeklo: "Ne! Je to také důležité?
"To je velmi důležité," odvětila kočka. "Jestli neumíš příst a naježit se, nejsi nic. Předpokládám, že neumíš ani sršet jiskrami?"
"Ne, neumím," přiznalo se nešťastně káčátko. "Neumím sršet jiskrami."
"Myslela jsem si to," řekla kočka. "A protože neumíš dělat žádnou z věcí, pro kterou bychom si tě mohly nějak vážit, nezajímají nás ani tvoje názory."
A kočka se slepicí šly za stařenou a řekly jí, že káčátko je docela k ničemu."Ach," povzdychla žena, která stále věřila, že to není káčátko, ale hezky tučná kachna, "já ale vím, že mi brzy snese výborné čerstvé vajíčko k večeři."
Ošklivé káčátko vzhlédlo ke stařeně a pomyslelo si, že vypadá laskavě. Ale bylo zticha, poněvadž si nebylo jisto, co by stařena udělala, kdyby jí řeklo, že vajíčka snášet neumí. Taky bylo vděčné slepici, že se o tom nezmínila.
Ten den vyprávělo káčátko slepici všechno o plavání a potápění a jak bezvadný pocit to je, být ve vodě.
Photo Sharing and Video Hosting at Photobucket
"Pro mne je voda k ničemu," oponovala slepice, "kromě pití, samozřejmě. A pokud já vím, Soňa si myslí to samé. Nesnáší být promoklá a naše paní zrovna tak. A já tě ujišťuji, že není nikdo moudřejší než ona."
Ošklivé káčátko bylo zklamané. Bylo si jisté, že slepice a kočka budou mít na potápění a plavání stejný názor. Teď se ale zdálo, že s nimi nemá vůbec nic společného.
Stařena ho však stále krmila a v noci se káčátko mohlo schovat v chatrči, a tak raději mlčelo.
Po několika dnech se žena ptala: "Už jsi mi sneslo vajíčko?"
Káčátko zavrtělo hlavou a moc se stydělo.
"Ješté máš čas," řekla tedy stařena.
Když ale uplynul další týden a káčátko stále ještě nesneslo ani jediné vajíčko, stařena začala být netrpělivá a zlobila se.
Mluvila s ním přísně a kočka se slepicí pochopily situaci a hned začaly káčátku vykládat, že se k ničemu nehodí, že je líné a nezaslouží si tu péči.
"Jestli nesnášíš vajíčka," pravila kočka, "nemáš tady co dělat," zasyčela a ukázala káčátku drápky. Slepice ho hned nato pomsty chtivě klovla. Stařena to uviděla, zasmála se a řekla, že takové ošklivé budižkničemu si nic jiného ani nezaslouží.
Nešťastné káčátko se rozhodlo, že v chatrči už déle nezůstane. "Je na čase jít zase do světa," pomyslelo si, našlo kočku a řeklo jí: "Půjdu pryč."
"Jen jdi," odpověděla kočka. "Nikdo o tebe nestojí."Ošklivé káčátko tedy odešlo z chatrče. Šlo velmi dlouho, až došlo k malému rybníčku. Při pohledu na vodu se zaradovalo a hned se začalo potápět.
Jak bylo šťastné, že opět mohlo plavat a potápět se! Moc si také přálo spřátelit se s ptáčky a zvířátky, která se přicházela napít, ale zdálo se, že nikdo o jeho přátelství nestojí. A káčátko si už posté řeklo, že je to jistě kvůli jeho vzhledu.
Jednoho dne, bylo to na konci léta, spatřilo nad sebou letět krásné ptáky. Byli oslnivě bílí, měli dlouhé a ladné krky a ošklivé káčátko k nim vzhlíželo s obdivem a závistí. "Kéž bych mohlo být jako oni!"
Brzy na ně však zapomnělo. Nastal podzim. Foukal chladný vítr a i malí ptáčci odletěli. Pak přišla zima. Bylo chladněji a chladněji. Voda zamrzala a káčátko muselo plavat nahoru a dolů po rybníčku, aby nezůstalo v ledu jako v pasti. Bylo k smrti unavené a nakonec v ledu zamrzlo. Kdyby tudy nešel sedlák, jistě by umřelo.
Sedlák rozbil led, vysvobodil káčátko a vzal ho domů.
Sedlákovy děti se radovaly a chtěly si s káčátkem hrát. Jak tak létalo po kuchyni, zkoušely ho chytit. Káčátko se vyděsilo, převrhlo mísu s mlékem a vlétlo do džberu s máslem. Sedlákova žena křičela a honila káčátko po kuchyni a děti se smály a pištěly radostí. Nechtěly káčátku ublížit, ale to si chudinka mvslelo,
Jak káčátko létalo po kuchyni, chlapec ho zkoušel chytit. Vyděšené káčátko se dopotácelo k otevřeným dveřím a vylétlo ven do polí.
že nastala jeho poslední hodinka. Sebralo poslední síly, dopotácelo se k otevřeným dveřím a vylétlo ven. Tam zůstalo ležet v křovinách, na zmrzlém sněhu.
Photo Sharing and Video Hosting at Photobucket
Co všechno ještě muselo vydržet! Ledové větry ho bičovaly, až skoro zmrzlo. Přesto se mu nějak poštěstilo
dostat k bažině, kde našlo útočiště po dobu nejhorší zimy.
Nemělo téměř nic k jídlu a bylo tak zesláblé hladem, že po celé dlouhé dny se nehnulo z místa.
Nemohlo pochopit, že tu smutnou zimu vůbec přežilo.Konečně ve vzduchu zavonělo jaro a ošklivé káčátko si najednou uvědomilo, že všechno kolem něj, lesy i bažiny, ožívá.
Skřivani zpívali v oblacích, veverky štěbetaly na stromech. Všude se objevili králíci a jiná malá zvířátka.
Teď již se káčátko necítilo tak osaměle a začalo přemýšlet, kam se má vydat. Zjistilo, že už umí mávat křídly a že jeho křídla jsou dost silná, aby ho snadno unesla. S radostným křikem se vzneslo k oblakům. Letělo nad bažinami a lesy, až se ocitlo v nádherné zahradě plné stromů a keřů.
Uprostřed zahrady bylo jezírko a při pohledu na jeho širou hladinu vědělo káčátko hned, že tady bude šťastné. Pak si všimlo půvabných ptáků s dlouhými krky, které vidělo už dříve.
Jak byli krásní! Káčátko zatoužilo připojit se k nim a plavat s nimi sem tam
Káčátko tolik toužilo připojit se k těm půvabným ptákům s dlouhými krky, kteří pla váli sem tam po jezeře.po jezeře. Ale bylo si jisté, že takoví krásní ptáci se s ním nikdy nebudou přátelit. A tak káčátko jen přiletělo na břeh jezera a závistivě je sledovalo. Ptáci si ho nevšímali a ono si myslelo: "Není divu. Jsem tak ošklivé, že se mnou ani mluvit nechtějí."
Jak káčátko pozorovalo ty královské ptáky, ucítilo nepřekonatelnou touhu promluvit s nimi. "Ať mě třebas zabijí," řeklo si nakonec, "ale musím se s nimi seznámit."
A vyletělo na vodu a plavalo k nádherným labutím. Labutě ho uviděly a pluly k němu.
"Zabte mne!" volalo káčátko. "Nezasloužím si žít. Kamkoli jdu, všichni mě nenávidí, protože jsem tak ošklivé."
A sklonilo hlavu, protože si bylo jisto, že ti krásní ptáci na něj zaútočí a odeženou ho.
Ale nic takového se nestalo. Labutě kolem něho začaly kroužit. Káčátko se neodvažovalo pozvednout oči a hledělo do vody. Voda byla hladká a čirá jako zrcadlo. V tom zrcadle spatřilo káčátko svůj obraz.
A uvidělo, že ono samo má také dlouhý štíhlý krk a oslňující peří ptáků, kteří se mu tak líbili. Nemohlo ani uvěřit tomu, co spatřilo, a zvedlo hlavu.
"Vítáme tě, bratře," řekly ty labutě. "Jsme rády, žes nás našel. Zůstaň s námi. Tohle jezero bude i tvůj domov."
V tu chvíli přišly k jezeru děti. Házely labutím kousky chleba a hlas jednoho z chlapců se nesl přes vodu.
"Podívejte! Podívejte! Nová labuť! Je nejmladší a nejkrásnější ze všech. Bude to určitě jejich král!"
Nová labuť se vůbec necítila být králem. Ale byla moc a moc šťastná. Byla mnohem šťastnější, než kdy snila, když ještě byla ošklivým káčátkem. Teď konečně našla svůj pravý domov!Photo Sharing and Video Hosting at Photobucket
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama